Montovaný dům za cenu bytu v paneláku. Nikdo ho nechtěl, usadil se v něm autor vysílače na Ještědu.

Nenápadný, a přesto unikátní. Jediný svého druhu. Experiment. To vše je domek za modrým plotem ve vilové kolonii v Liberci. Jde o ukázku levného montovaného domu, který byl postavený v rámci Libereckých výstavních trhů v letech 1960-61. Projekt vypracoval tým pod vedením architekta Karla Hubáčka, autora vysílače na Ještědu.

„Dům je výjimečnou ukázkou rodinného bydlení na přelomu 50. a 60. let. Podobných domů se u nás příliš mnoho nepostavilo, protože se preferovalo kolektivní bydlení na panelových sídlištích. Toto je architektura, která šla proti tomuto směru,“ vysvětluje na začátku naší prohlídky ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek.

Muzeum dostalo experimentální domek na konci minulého roku do správy od nového majitele – Libereckého kraje. Ten stavbu se zahradou za 12 milionů koupil od rodiny Hubáčků, která se po skončení výstavních trhů do domu v roce 1962 nastěhovala. Nikdo jiný sem prý nechtěl.

Investoři se údajně báli, že je obydlí staticky poddimenzované a nevydrží. „Ta subtilnost stavby byla trochu jejím prokletím, protože se nenašel žádný stavební podnik, který by patent odkoupil,“ říká Křížek. Lokální projekt neměl tehdy ani dostatečnou politickou podporu, a tak zůstalo jen u tohoto jednoho experimentálního modelu.

Celý dům si podle ředitele muzea můžeme představit jako jednoduchou skládačku. „Skládá se z ocelových pilířů, je jich dvanáct, pak z nosníků a průvlaků, to jsou takové železobetonové trámky. Stěny tvoří pouze výplně panelů. Je to opravdu velice jednoduché, jako stavebnice, kterou by si člověk koupil a sám si dům postavil,“ směje se.

Snahou Hubáčka bylo předvést dostupný a kvalitní dům pro nejširší vrstvy obyvatel a dokázat, že ho lze vytvořit i s minimem prostředků. Finančně měl vyjít na podobnou částku jako tehdejší panelový byt na sídlišti. Základní modul se přitom mohl dál variovat, kombinovat různé hmotové, výškové a dispoziční řešení.

Po formální stránce má podle Národního památkového ústavu blízko ke corbusierovsky laděnému funkcionalismu, a to třeba díky ploché střeše, pásovému oknu či pilotům vynášejícím dům.

Zpočátku mu chyběly dnešní dřevěné obklady fasády či pozdější zkosení střechy, byla to jen „kostka na nožičkách“, jak vypráví Křížek. Časem se změnila i barevnost – přibyla výrazná modrá barva kolem oken a podobně laděný plot podél ulice.

Netradičním prvkem jsou také experimentální panely z pěnobetonu a drcené břidlice. „Hubáček si všiml, že nákladní vozy, které jezdí v lomu, kde se těží břidlice, jsou schopné ji upěchovat do velmi pevného, tvrdého monolitu. Ten tu chtěl vyzkoušet,“ přibližuje ředitel.

„Nejhezčí část interiéru domu je schodiště, které propojuje dvě podlaží,“ bere nás náš průvodce do nitra domu. „Zajímavá je tady sbírka děl, grafik a maleb, které jsme dostali společně s domem, ukazují vazby Karla Hubáčka na jeho přátele a výtvarné umělce a představují ho zase v jiném světle,“ myslí si.

Kromě umění jsou po domě pověšené či rozestavěné i ocenění a diplomy, které stavitel za svůj život obdržel. Jen Perretovu cenu, nejvyšší ocenění, které kdy český architekt získal, tu už nenajdete. Vzácný kus uložilo muzeum do bezpečí.

„Byť je to rodinný dům, tak má v podstatě dispozici panelového bytu 3+1. Přes technické zázemí a garáž jsme vešli nahoru do vstupní haly,“ ukazuje kolem sebe Křížek. Z haly se jde do obývacího pokoje, úzké kuchyně, ložnice, malého dětského pokoje a nechybí sociální zařízení.

„Mezi ložnicí a dětským pokojem je posuvná stěna, ta se posunovala podle toho, jak zrovna rodina potřebovala. Případně se dala úplně zrušit,“ vypichuje Křížek jednu ze zajímavostí v patře. Řada zdejšího vybavení je pryč, některé tu zůstalo, třeba v obýváku.

„Je nejcennější součástí interiéru domu. Zůstal v původním stavu, hlavně obytná stěna a sedací souprava, jsou to výrobky z počátku 60. let od družstva Dřevotvar,“ přibližuje nám a ukazuje také na strop. Na něj sám Hubáček namaloval prsty grafické ornamenty.

Od poloviny června do října plánuje muzeum dům i s přilehlou zahradou, kde Hubáček rád zahradničil a relaxoval, otevřít veřejnosti v rámci doprovodného programu k výstavě, jež připomíná sto let od narození známého architekta. Průvodcem by zde měl být přímo vnuk Karla Hubáčka Petr.

Poté se dům kompletně vyklidí, dokončí se průzkumné práce a zhodnocení jednotlivých konstrukcí. Po vyčištění se nejcennější, zrestaurované části interiéru vrátí zpět.

„Díky statickému posudku už víme, že dům je na tom dobře, legendy o tom, že je poddimenzován a praská, nejsou pravdivé. Je bezpečný, nemusíme ho zpevňovat, ale chceme ho pořádně poznat,“ říká ředitel s tím, že od kraje už na to mají slíbený první milion korun.

Dům bude dál připomínat velkého libereckého architekta, sloužit jako výstavní prostor a společenské a kulturní využití najde i zahrada.